STAY STRONG

1. june 2012 at 10:00 | Łilly |  My Diar


Ahoj.
Už jste viděli film nebo dokument o Demi Lovato, který se jmenuje STAY STRONG? Je vážně úžasný. Mluví tam o tom jak se léčila, jak se cítila, co ji dostalo zpátky a mnoho dalších. Hodně mě to inspirovalo udělat tohle.
Nechci nic říkat a vím, že to nikdo nebude číst a ani to nikoho asi nezajímá, ale prostě napíšu to. Někdo říká, že je dobré o tom mluvit nebo se aspoň z toho vypsat. Tak já to prostě a jednoduše napíšu.


Asi tak už od 13-ti let trpím poruchou příjmu potravy. Nejsem anorektička, ani bulimička. Ale občas se někdy přejím, a pak na nějaký čas nejím vůbec a nebo úplně málo. A právě od letošního května nejím skoro vůbec nic. Měla jsem nervy, že budu maturovat a mám po maturitě a není to pryč. A myslím, že se toho jen tak nezbavím.
Do 13-ti jsem byla úplně v pohodě. Ale najednou se všechno změnilo. Já jsem se změnila, můj život se změnil. Rodiče se začali hádat a já jsem to nezvládala až tak, že jsem se přejídala a útěchu jsem našla v jídle. Nikdo nic nezporozoval. A tím to všechno začalo. Začala jsem si ubližovat, ne až tak do extrému, ale vždycky na ruce jsem měla malé rány, co jsem si způsobila. Rodiče se po nějakým čase udobřili, ale už to nebylo tak jako dřív. Vždycky jsem byla tatínková holčička, ale najednou jsem nebyla. Hádala jsem se s ním, nemluvila jsem s ním.
Od ledna 2010 se začaly zase hádat a většinou, když jsem byla doma. Brácha vetšinou nebyl doma, až jsem ho skoro vůbec nevídala. Neměla jsem si s kým o tom povídat. Můj brácha, pak taťkovi říkal otec, a pak po nějakém čase mu říká jménem. Protože jednou taťka řekl, že nemá syna a můj brácha to slyšel no. Tak koho by to neranilo, že?
Když jsem v únoru 2010 slavila 17-té narozeniny, tak mi mamka slíbila, že mě někam vezme. Slib slíbila, ale bohužel šel s náma i taťka. Líbil se mi tam jeden kluk a já zase jemu, ale k ničemu se neměl. Protože taťka na mě pořád dával pozor, až jsem z toho vážně byla znechucená. A ještě než jsem tam šli, tak se mě ptal jestli jsem vůbec ještě panna. Neodpověděla jsem, protože co je mu do toho. No, takže jak byly 2 hodiny ráno, tak jsem poprosila mamku ať mě odveze domů, že mě to tam už nebaví. Taťka tam zůstal až do konce, stejně se tam díval na nějakou mladou holku. Fůj!
Jednou se tak hádali, že taťka málem dal mamce facku. Zrovna jsem odcházeli, a že pojedeme k babičce, jako skoro každý pátek =)) A ještě taťka řekl mamce, pičo a že se už nemusí vracet. Když jsem to pak v autě řekla bráchovi, tak ten dostal takový vztek, že málem vylezl z toho auta a chtěl mu vrazit. Ale mamka ho uklidnila.
Ani nevíte jak jsem se těšila až mi bude 18, protože to mamka řekla, že až mi bude 18, tak požádá o rozvod. A taky se tak stalo. 30.4.2010 byli rozvedení a já jsem byla šťastný člověk. Jenže co se pak odehrálo venku, mě tak rozrušilo a naštvalo, že jsem se rozbřečela a běžela pryč. Protože jsem nemohla poslouchat ty jeho kecy.
Nejprve se měl odstěhovat on, ale pořád se k tomu nějak neměl, tak mamka to už nemohla vydržet. Tak nám našla byt 4+1. Nejprve jsem uvažovala, že ho vystěhuju sama, protože jsem se od tamtud něchtěla stěhovat. Ale nějak jsem to nemohla udělat. Takže od 1.8.2010 jsme byli přestěhovaní. A víte co? Docela se mi tady líbí a jsem spokojená =)) I když mám menší pokoj než jsem měla, ale jsem spokojená. [A jsem ráda, že jsme se přestěhovali, protože nedávno jsem se pohádala s bývalou kámoškou, která bydlela vedle. A kdybych ji teď viděla, tak bych ji musela asi zabít.]
Vůbec se s taťkou nestýkám. Proč? Protože nemám potřebu s ním mluvit. Všechno jsem řešila s mamkou. Když jsem chtěla pomoct s nějakým domácím úkolem, tak jsem musela poprosit mamku nebo bráchu. Protože když jsem šla jednou za taťkou, tak mi řekl, že to nechápe a nebo neumí. Divila jsem se, ale jednou jsem byla sama doma a něco hledala, až jsem našla starou žákovskou knížku od taťky. Měl tam samé 5 a 4, málo kdy nějaká dobrá známka. A to nemá maturitu ani vyučlí list. Má jenom základní vzdělání. A on mě bude buzerovat za to, že v prvním ročníku střední školy jsem měla z dějepisu 4 na vysvědčení, a pak i z češtiny. Zrovna on, ten kdo má jenom základní vzdělání. Pche! Ani nevíte, že mám takové nutkání mu teď okopírovat a úředně ověřit moje maturitní vysvědčení a uvidíme co na to řekne. Řekl mi ať mu dám vědět jestli to mám nebo ne. Nic mu říkat nebudu. Protože mě docela naštvala jeho rodina, on.
Nikdo moji mamce nadávat nebude. Zrovna ji, která se může přetrhnout proto, abychom s bráchou dostali to co chceme. A ta, která denně trvdě pracuje. Ne, moji mamce prostě nikdo nadávat a ubližovat prostě nebude. Tak jsem řekla a tak to bude. Taťkova přítelkyně se baví s mamkou [už ne tak moc jako na začátku], ale na začátku ta jeho přítelkyně mamce říkala, co on říkal o ní, co říkal o bráchovi, co říkal o mě. A mamka potom přišla domu a začala brečet. A já jsem šla vždycky za ní a ptala se co se dějě. A když mi to všechno řekla, tak ani nevíte jak jsem byla naštvala. Ne já přímo zuřila. Měla jsem chuť za ním zajít a říct mu z plných plic co si o něm myslím a jednu mu vrazit. Ale nikdy jsem to neudělala. Raději jsem šla do svého pokoje a tam jsem se vyztekala a pustila jsem si pro sebe uklidňují písničky. Takže Demi Lovato, Nick Jonas, Jonas Brothers. Uklidňující =D =D Rodiče si prostě nevyberete.
Na základní škole mě docela šikanovali, ne fyzicky, ale psychicky. Docela dost jsem to nezvládala, ale řešila jsem to sama. Nikdo o tom nevěděl. A o kterých jsem si myslela, že jsou mojí přátelé, tak se mě vůbec nezastali. Uzavřela jsem se do sebe, sebepoškozovala jsem se. Ale jak už jsem psala ne tak do extrému, že mi tekla krev ze žil. Ale na předloktí jsem měla malé rány, které se počase zahojili, takže teď vůbec nikdo nic nepozná.
Na střední to bylo mnohem lepší, ale taky mě tam docela dost psychicky deptali. Ale když jsem vkročila do 3. ročníku, tak jsem začala být sebejistější a už jsem si nenechala srát na hlavu, když to tak řeknu. A teď se semnou baví, i ti kteří se semnou v 1. ročníku vůbec nebavili =D =D Ha, jak málo stačí aby se člověk trochu změnil a hned se s ním baví každý =D =D
Někdy si říkám, co by se dělo, kdybych tady nebyla. Co kdybych se fakt zabila? Co by všichni dělali. Někdo by se radoval, někdo by byl smutný [trochu a na nějaký čas], ale víte co si myslím, že za nějaký čas by všichni šli dál. Pro nikoho neznemenám tak moc, že by smutněl celý svůj život. Nebo aspoň o takovém člověku nevím. Jenže já jsem takový typ člověka. Ztratila jsem 2 kámoše na kterých mi hodně záleželo a aspoň, když mají třeba narozeniny nebo svátek, tak si na ně vzpoměnu, nebo stačí i smutná písnička a už myslím na ně. Ano přešla jsem to a směju se a užívam si života. Ale vzpomínám na ně. Kolik lidí tohle může říct? Kolik takových lidí je?
Někdy se mi nechce věřit, že jsem z české republiky. Že jsem se narodila do takové rodiny. Hodně často jsem si říkala, jestli náhodou nejsem adoptovaná, nebo jestli nemám jiného otce. Ale bohužel ani jedno není pravda. Škoda. Představa, že jsem třeba adoptovná by byla hezká. A co kdyby ještě mojí praví rodiče by byli američani. To by bylo. Ale bohužel. O tom si můžu jen nechat zdát.
Víte mám jeden sen a za tím si jdu co stůt. Nikdo mi ten sen nevezme a jednou si ho splním. Ten sen je. Procestovat celý svět, zkusit skoro všechny místní speciality. Podívat se do ameriky, hlavně do Los Angeles, potkat své idoly [např.: Demi Lovato, Nick Jonas, Joe Jonas, Christina Aguilera, TVD, Selena Gomez, Justin Bieber a mnohem dalších]. Ale asi hlavně bych chtěla potkat Demi,Nicka a Selenu, protože oni tři mě hodně inspirovali a drží mě nad vodou. Oni mě změnili. Oni můžou za to jaká jsem teď a za to bych jim chtěla hodně moc poděkovat. Ale hlavně se chci dostat do New Yorku, podívat se na Brodway [aspoň na jednu hru], bydlet tam, pracovat tam jako sociální pracovnice, nebo cokoliv jiného. Ale tohle je prostě můj sen a ten bych si chtěla jednou splnit. Tak doufám, že se mi splní =))
Jestli jste došli až sem, tak to jste vážně dobří. Možná taky někoho ispiruju a napíše tady taky nebo někde svůj životní příběh, tak jako já. Já hodně vděčím Demi a jejímu filmu nebo dokumentu STAY STRONG. Hodně moc mi pomohla a chtěla bych ji za to moc poděkovat =)) Thank you Demi. I love you =)) ♥♥

Łilly

P.S.: Je toho mnohem více, ale tohle je takové pro mě nejvíce stresující a hodně moc mi to ublížilo a podílelo se to na moji změně. Nic jsem si z toho nevymyslela, ani to odnikud nezkopírovala. Prostě tohle je můj život a taková jsem já. Díky, jestli jste to četli celé. Jste fakt skvělí.
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Reklama